Rizikové faktory separační úzkosti psů v České republice

Takto devastuje byt mladý ridgeback.

Separační úzkost je nejčastěji prezentovanou poruchou chování psů nejen v České republice, ale i v jiných zemích.1-7 Tento problém vyplývá z normálního druhového chování psů. Pro psa je přirozený život v sociální skupině. Jedinec bez smečky není schopen sehnat dostatek kvalitní potravy, aby zůstal zdravý a silný – slábne a stává se zranitelným. Samota znamená smrt. Osm a více hodin samoty, kdy je rodina mimo domov, je proto pro mnoho psů obrovská psychická zátěž. Psi dávají svůj strach najevo různě, podle povahy, typu nervové soustavy a zkušenosti. Někdy již jen náznak odchodu majitele vyvolá u psa tachykardii, tremor, salivaci a snahu o těsný kontakt. Po odchodu majitele pes štěká a vyje, škrábe na dveře nebo na podlahu či zeď kolem dveří. Dalším častým příznakem této poruchy je močení nebo kálení doma, obvykle brzy po předchozím vyvenčení. S velkým nervovým vypětím a strachem bývá spojeno i přeskokové chování – kousání a trhání různých předmětů nebo sebepoškozování (olizování a okusování tlapek i jiných částí těla).
Ne u všech psů se tato porucha rozvine, přestože jsou chováni ve srovnatelných podmínkách. Cílem naší práce proto bylo vybrat z chorobopisů pacientů vyšetřených v Etologické poradně v Brně v posledních třech letech (2005–2007) záznamy psů s diagnózou separační úzkost, najít v nich údaje významné pro rozvoj této poruchy, pokusit se stanovit rizikové faktory a na jejich základě definovat základní pravidla prevence.

Materiál a metodika
V kartotéce Etologické poradny, Fillova 14, Brno, jsme z chorobopisů všech pacientů, kteří zde byli ošetřeni v průběhu let 2005–2007, vybrali psy předvedené se separační úzkostí, stanovili jsme jejich počet a procentuální podíl z celkově vyšetřených pacientů. Podle dotazníků vyplněných s klienty jsme vybrali kritéria, která jsme považovali na základě studia literatury a podle vlastních zkušeností za důležitá, a která bylo možné hodnotit u všech psů v souboru.
PES: U psů to byl jejich věk, pohlaví a příslušnost k plemeni. Zaznamenávali jsme také způsob chovu psa, tj. zda žije s majitelem v bytě, nebo odděleně na dvoře či v kotci. U všech psů jsme zjišťovali délku samoty. Také nás zajímala úroveň výchovy a výcviku, aby bylo možné posoudit, zda jsou psi zvyklí plnit nějaké úkoly.
MAJITEL: V případě majitele jsme zjišťovali, zda hlavní osobou odpovědnou za psa je muž nebo žena. Druhým sledovaným kritériem byla přibližná doba, kterou majitelé věnují denně psovi.
PORUCHA: Při zkoumání okolností vzniku poruchy jsme se zaměřili na věk psa, ve kterém se porucha poprvé vyskytla, na frekvenci výskytu poruchy a na způsob, jakým se majitel snažil problém řešit.
Získané údaje jsme zpracovali do tabulek 1–12 a výsledky jsme porovnali se zkušenostmi jiných autorů. Nejvýznamnější rizikové faktory separační úzkosti jsme v závěru shrnuli a zformulovali několik obecných preventivních doporučení.

Výsledky
V letech 2005-2007 bylo v Etologické poradně v Brně vyšetřeno celkem 412 psů, z toho 112 (27,18 %) se separační úzkostí. Ve všech sledovaných letech tvořili více než polovinu případů psi do tří let věku. Psi vykazovali separační úzkost více než dvakrát častěji než feny. Porucha se vyskytla u psů 51 plemen včetně kříženců, kteří byli rozděleni na malé, střední a velké. Nejvíce postižených psů patřilo mezi křížence (8 středních, 6 velkých a 5 malých), dále bylo 7 trpasličích pudlů, následovali angličtí kokršpanělé, Jack Russel teriéři a jezevčíci (4), častější výskyt byl ještě u boxerů, francouzských buldočků, labradorských retrívrů, německých dog, rhodézských ridgebacků, šarpejů, trpasličích pinčů a výmarských ohařů (3). Další plemena byla zastoupena pouze jedním nebo dvěma případy. Psi vykazující separační úzkost byli chováni téměř výhradně v bytě. Přesto se našli i psi držení v kotci nebo na dvoře, kteří trpěli touto poruchou. Doba, po kterou museli zůstávat takto postižení psi sami, činila téměř v polovině případů více než 8 hodin. Většinou šlo o psy, kteří neměli žádnou výchovu a výcvik a neočekávala se od nich žádná práce ani sport.
V 96 případech (85,7 %) separační úzkosti byla osobou odpovědnou za psa žena, pouze v 16 případech (14,3 %) muž. Doba, kterou majitelé věnovali denně svým psům, byla necelá jedna hodina. Separační úzkost se u většiny vyšetřovaných psů vyskytla již v prvním roce života a pes vykazoval poruchu zpravidla každý den, někdy i několikrát denně. Majitelé se nejčastěji snažili řešit problém tím, že psovi ustoupili a brali jej všude s sebou, nebo problém neřešili vůbec. Časté bylo používání tělesných trestů. Jen velmi malá část majitelů hledala pomoc u veterináře.

Diskuse
Separační úzkost je nejčastější poruchou chování diagnostikovanou na našem pracovišti a společně s dominantní agresí tvoří více než polovinu všech zde vyšetřovaných případů poruch chování psů.8 Odpovídá to zhruba poměrům v USA i v Německu, kde jsou tyto dva problémy také nejčastější, přičemž též převažuje separační úzkost.1-7 Porucha se vyskytuje nejčastěji u mladých psů do 3 let věku, přičemž řada majitelů udává, že problém se poprvé vyskytl již u štěněte. To ukazuje na malou informovanost majitelů o možnosti vzniku poruchy a o způsobech prevence a řešení.
Je zajímavé, že v našem souboru převažovalo samčí pohlaví. V zahraniční literatuře je souvislost se samčím pohlavím udávána především u dominantní agrese.1-7 Naše výsledky mohou být ovlivněny tím, že v populaci českých psů je samčí pohlaví zastoupeno četněji než samičí. To však nebylo možné objektivně zjistit. Méně překvapivý je velký počet kříženců v souboru. Řadu z nich majitelé osvojili z útulku nebo nalezli na ulici. Tito psi mohli vykazovat separační úzkost již u předchozího majitele, nebo jsou ovlivněni negativní zkušeností se samotou. Původ psa a způsob jeho nabytí hrají v této souvislosti velmi významnou roli.1-6 Tento ukazatel však nebyl na rozdíl od ostatních parametrů zaznamenán v kartách všech pacientů, proto jsme jej do celkového hodnocení nemohli zařadit. V souboru převažují jedinci, kteří nemají žádný výcvik. To svědčí jednak o tom, že majitelé na své psy nemají čas, ale také o tom, že lidé výchovu a výcvik psů podceňují. Pokud si psi nejsou jisti svým postavením v rodině, reagují podle svého založení buďto obsazováním vysokých příček hierarchického žebříčku, nebo nesamostatností a přílišnou závislostí na majiteli.7,8
Mezi osobami odpovědnými za psa výrazně převažovaly ženy. Je možné, že psy mate mateřský přístup majitelek. Majitelé zpravidla problémy neřeší hned, když vzniknou, ale někdy až po několika letech trvání. Nejčastějším nápravným opatřením je fyzické násilí (bití novinami, vodítkem, řemenem, latí, vytahání za kůži na krku, namočení nosu do moči nebo výkalů, používání elektrického obojku). Většina majitelů problém neřeší vůbec, nebo berou psa všude s sebou.

Závěr
K rizikovým faktorům separační úzkosti se podle zjištěných výsledků řadí samčí pohlaví, příslušnost k určitému plemeni (kříženci, trpasličí pudli, kokršpanělé a jezevčíci), soužití se psem v bytě, dlouhá doba samoty, nedostatek výcviku a času věnovaného psovi, žena jako hlavní osoba odpovědná za psa. Zatímco některé z těchto faktorů příliš ovlivnit nelze (psi v bytě, ženy jako majitelky), jiným se dá vyhnout nebo na ně při výběru psa brát zřetel.

Získané poznatky je možné shrnout do následujících stručných doporučení: Pokud se chce majitel separační úzkosti vyhnout, je lépe zvolit samičí pohlaví a vzdát se plemen s nejčastějším výskytem poruchy. Odmalička je třeba věnovat se správné výchově a výcviku psa, nenechávat jej dlouho samotného a na samotu ho pomalu navykat. Když se vyskytne separační úzkost, je třeba ji řešit včas. Fyzické tresty ani pomůcky, které způsobují psovi bolest, nejsou pro řešení poruchy vhodné.

Literatura

  1. Beaver, B. V.: Canine Behavior: A Guide for Veterinarians. W. B. Saunders Company, Philadelphia, 335 p., 1999.
  2. Schmidt W.-D.: Verhaltenstherapie des Hundes. Schlutersche, Hannover, 176 p., 2005.
  3. Askew, H. R.: Behandlung von Verhaltensproblemen bei Hund und Katze. Parey Buchverlag, Berlin, 372 p., 1997.
  4. Dodman, N. H.: Zvěrolékař a vaši miláčci. Příběhy o domácích mazlíčcích a jejich lidech. Baronet, Praha, 294 p., 2003.
  5. Overall, K.: Behavioral Disorders. In: Morgan, R. V.: Handbook of Small Animal Practice. 1997: pp. 1193-1205.
  6. Fisher, J.: Proč můj pes…? BB/art s.r.o., Praha, 252 p., 2004.
  7. Horwitz, D. F., Neilson, J. C.: Canine & Feline Behavior. Blackwell´s Five-Minute Veterinary Consult, Clinical Companion. Blackwell Publishing Ames,595 p., 2007.
  8. Žertová H., Žert V.: Zajímavé aspekty dominantní agrese psů vůči členům rodiny. Veterinářství 2008;58:pp 479-483.

MVDr. Hana Žertová
Vojtěch Žert