Navzdory tomu, že byl pes domestikován před více než deseti tisíci lety, se stále řadí mezi predátory, kteří dokážou zabít kořist až čtyřikrát těžší, než jsou sami. Agrese k životu psů přirozeně patří. V minulosti (a v řadě zemí i dnes) s její pomocí získávali území vhodné k životu, potravu, sexuálního partnera, pozici ve skupině, a tyto výdobytky si museli bránit. U domácích psů již původní účely agresivního chování zdánlivě nejsou aktuální a správnou výchovou lze psy naučit žádoucí odpovědi na běžné podněty. Ale instinkty predátora a sklony k agresivnímu řešení některých problémů v jejich podvědomí přetrvávají. Je tedy nutné s nimi počítat. I ten nejhodnější a nejlépe vychovaný pes může pořádně kousnout, když se dostane do situace, se kterou si neví rady, která ho děsí a ze které nevidí východisko. Jeho instinktivní reakce je v takovém případě skutečně blesková a těžko se jí čelí.
Situace, které my lidé vnímáme jako „neškodné“, může pes, zvláště nezkušený nebo naopak poznamenaný špatnou zkušeností, vnímat jako nepříjemné a ohrožující. Na druhé straně může být nebezpečný i pes, který si „jen“ vesele hraje. Podívejme se tedy společně na nejčastější příčinné souvislosti pokousání člověka psem.
Pocit ohrožení, strach
a) Sebezáchovná agrese: Pud sebezáchovy je velmi silný. Když se pes dostane do situace, která je pro něho neznámá, je mu krajně nepříjemná, vyvolává strach, popřípadě mu působí bolest, může použít agresi na obranu svého bezpečí, života a zdraví. Své o tom vědí především veterinární lékaři a sestřičky. Zatímco ve veterinární ordinaci se sebeobranné reakce psů dají očekávat a personál je na ně připraven, dítě toužící pohladit roztomilého pejska uvázaného u obchodu vůbec netuší, jak vážné nebezpečí mu hrozí. K tomuto typu agrese lze přiřadit také obranu potomstva. Ta je z velké části podpořena samičími pohlavními hormony, především progesteronem. U feny pečující o štěňata se obvykle předpokládá, že si je bude chránit, a nikdo ji zbytečně neruší. Ovšem tento hormon má na svědomí i tzv. falešnou březost, kdy se fenka po hárání chová, jako by byla březí, aniž by byla nakryta. Po zhruba dvou měsících od hárání si připravuje místo k porodu, snáší si do něj hračky a pečuje o ně jako o svá štěňata, spouští se jí laktace. I tato fena si může tvrdě bránit své doupě a „štěňátka“ v něm.
b) Teritoriální agrese: Naprostá většina psů vykazuje teritoriální chování. Míra jeho vyjádření bývá různá – někteří znervózní, když se někdo přiblíží k jejich pelíšku, jiní už z dálky štěkají na všechny lidi procházející po cestě kolem zahrady, další si velmi přesvědčivě hlídají auto, ve kterém čekají na majitele. Tato typická vlastnost psů je dodnes ceněna a využívána k ostraze nejrůznějších objektů. U každého psa je třeba počítat s tím, že při pocitu ohrožení vlastního teritoria může jednat velmi nekompromisně, a to i vůči známým osobám včetně dětí.
c) Agrese na obranu významného zdroje (majetnická agrese): Psi se o své poklady a privilegia neradi s někým dělí. Čím více výhod si pes vydobude a udrží, tím vyšší postavení ve smečce zaujímá. Rituál hrozeb a výstrah při obraně z našeho pohledu naprosto směšné drobnosti jsou schopna předvést už šestitýdenní štěňata. To, zda majetnické chování přeroste únosnou mez, záleží na mnoha okolnostech od dědičného základu přes raný vývoj a výchovu až po vliv prostředí a způsob zacházení v mládí a dospělosti. Různí psi mají podobně jako různí lidé odlišný žebříček hodnot. Někteří si nejvíce hlídají jídlo včetně nalezených odpadků, jiní určité místo nebo věc, pro další je nejdůležitější přízeň a pozornost majitele. Dítě přibíhající k matce, která chová psa na klíně, se tak v daném okamžiku nevědomky stává pro psa konkurentem a ocitá se ve velmi nebezpečné situaci. Intenzita projevů majetnického chování závisí na důležitosti zdroje a na osobnosti psa. Někdy pes raději odejde a konfrontaci se vyhne. Jindy z dálky varuje (ztuhne, výrazně rozšíří zornice, popřípadě vrčí a cení zuby), ovšem pokud je za takovéto chování potrestán nebo není bráno vážně, může chňapnout i citelně kousnout. Bleskovým chňapnutím reaguje zpravidla ve chvíli, kdy je překvapen (například při vyrušení ze spánku) a nestihne uplatnit varovné signály. Tento typ agrese je velmi častý v případech pokousání dětí.
Hra
V psím světě (stejně jako v tom lidském) slouží hry především k nácviku nejrůznějších dovedností užitečných pro běžný život. U psů je to obratnost, rychlost, schopnost rychle a správně reagovat na zvuky, pachy a zrakové vjemy. Hry psů coby smečkových predátorů jsou zaměřeny především na nácvik lovu (od vyslídění kořisti a její pronásledování až po stržení, pevné uchopení a třepání) a na spolupráci ve smečce. Lovecké dovednosti psi trénují například při aportování a přetahovaní, spolupráci při běžném cvičení s majitelem a při dovádění s ostatními psy, kdy se zdokonalují ve vzájemné komunikaci a zkoušejí měřit síly. Někdy se pes do hry zabere tak, že ztratí kontrolu nad intenzitou svých projevů a může zúčastněné osoby nebo ostatní psy poranit. Také se stává, že si pes najde k lovecké hře nevhodný objekt (například cyklistu nebo běžce).
Predátorská agrese
Velmi nebezpečná situace nastává, když pes skutečně považuje člověka za kořist. Týká se to především psů s velmi silným loveckým instinktem, kteří reagují velkým vzrušením na pláč a trhavé pohyby novorozence, popřípadě na křik a pohyb běžícího dítěte. Je-li psů více, jeden snadno strhne ke společné akci ostatní. V oblastech, kde se vyskytuje mnoho toulavých psů, může dojít i k útoku zdivočelé psí smečky na dospělého člověka. Naštěstí jsou to naprosto výjimečné případy.
Agrese v důsledku nezkušenosti psa nebo nevhodné výchovy
Pro bezproblémový život psa ve společnosti lidí je důležitá časná socializace. V době zhruba mezi šestým a šestnáctým týdnem stáří by štěně mělo přijít do kontaktu s lidmi nejrůznějšího věku, v různých situacích, a získat s nimi co nejvíce dobrých nebo neutrálních zkušeností. Ideální jsou štěněcí školičky pořádané v čekárnách a ordinacích veterinárních lékařů, kde si štěňata hrají, učí se (s vydatnou odměnou) základy ovladatelnosti, a přitom se jich jakoby mimochodem dotýkají různí lidé včetně dětí. Lidé (ba i veterináři) se tak stanou běžnou součástí jejich životního prostředí, spojenou s pozitivními prožitky – veselou hrou a mlsáním. Psi, kteří jsou ve štěněcím věku izolováni nebo dokonce týráni, mohou být později v kontaktu s lidmi nejistí, nedůvěřiví a bázliví nebo agresivní.
Také nevhodná výchova, především kruté zacházení a tresty v souvislosti s přítomností jiných osob (dětí) vedou k nedůvěře a silným sebezáchovným reakcím.
Agrese související s typem nervové soustavy, povahou nebo psychickou poruchou
Výskyt a intenzitu agresivního chování významně ovlivňuje typ nervové soustavy a práh dráždivosti psa. Zatímco například dospělí labradoři bývají dobráčtí sangvinici až flegmatici, malí teriéři jsou naopak typickými výbušnými choleriky se stálou pohotovostí k rychlé reakci včetně agrese.
Mezi psy všech plemen se najdou jedinci sebevědomí a odvážní (u těch je častější teritoriální agrese), ale i bojácní a zbabělí (pro ty je typický sklon k silné sebezáchovné agresi).
Řada psů vykazuje různý stupeň přehnaného až patologického agresivního chování, především sebeobranného a majetnického. Ti vyžadují zvláštní přístup zaměřený především na předcházení všem situacím, kdy by takové chování mohlo nastat.
Někteří psi s nevypočitatelnou „nepříčetnou“ agresí mohou trpět vážným psychickým onemocněním (např. obsedantně kompulzivní poruchou, patologií osobnosti). V těchto případech je na místě uvažovat o eutanazii, neboť tito jedinci jsou velice nebezpeční, zvláště jde-li o větší plemena.
Hana Žertová