V posledních deseti letech se u nás již několikrát objevila snaha politiků zpřísnit podmínky držení některých plemen psů z důvodu jejich velké nebezpečnosti, tak jako je tomu v některých jiných zemích. Volání po zákazu některých psích plemen způsobila především hrozná událost z roku 2000, kdy dva „bojoví“ psi v Hamburku usmrtili malého chlapce před očima jeho spolužáků. Veřejnost byla krajně pobouřena a vyděšena a volala po opatřeních, která by takovýmto případům učinila přítrž.
Němečtí politici se tehdy odhodlali k ustanovení nových zákonů, ve kterých rozdělili psí plemena na bezpečná a nebezpečná. Mezi nebezpečná plemena se tu řadí pitbulteriér, americký stafordšírský teriér, stafordšírský bulteriér a bulteriér. Nesmějí se do země dovážet, množit se, prodávat a jejich držení je spojeno s mnoha omezeními. Povinností je mikročip, někde navíc označení bleděmodrým obojkem. Poplatky za takové psy jsou mnohem vyšší než za jiná plemena. V zákoně jsou vyjmenovány osoby, které takové psy vůbec nesmějí vlastnit (například lidé závislí na drogách či alkoholu, lidé trestaní pro násilnou trestnou činnost atd.). Psy nebezpečných plemen je nutno vodit stále na vodítku, jehož délka je předepsána, a opatřit je náhubkem. Ve věku 12-18 měsíců se tito psi musí podrobit povahovému testu.
Trefa vedle
Jaký to vše mělo efekt? Za celých 10 let fungování těchto předpisů neklesl počet lidí poraněných, popřípadě usmrcených psy. Opakované porovnávání výsledků povahových testů u psů nebezpečných plemen a u psů plemen ostatních odhalilo, že psi nebezpečných plemen se nechovají o nic nebezpečněji než průměrná psí populace. Ohrožení představují tedy stále především psi individuálně nebezpeční. A u kterých plemen se vyskytují takovíto výtečníci nejčastěji? V celém Německu, mimochodem stejně jako u nás, jsou to němečtí ovčáci a jezevčíci a jejich kříženci. Jak to, že tedy nejsou na žádném seznamu nebezpečných plemen a nevztahují se na ně žádná omezení? Zřejmě si každý politik dokáže barvitě představit tu ohromnou rebelii majitelů a příznivců těchto psů – vždyť jsou to německá národní plemena, nejčastěji chovaní psi! Výskyt agresivních jedinců u nich souvisí pravděpodobně právě s velkou četností. Nepřipadá vám ovšem potom zavádění přísných zákonů vůči jiným plemenům jako fraška?
Ve všech psech dřímá vlk
Všichni psi mají společného předka – vlka. A všichni psi coby velcí predátoři mají v normálním repertoáru svého chování agresi, se kterou musíme v určitých situacích počítat. Jde například o agresi při lovu kořisti, při obraně území nebo sociálních partnerů, při obraně věcí, které jsou psovi vzácné. Této přirozené agrese psů lidé od pradávna využívali a pořizovali si psy především jako pomocníky při lovu a jako ochránce majetku a stád. Rozvíjením některých exteriérových zvláštností a vrozených vloh vznikala plemena, která se k některým účelům hodila lépe než jiná.
Dnes se již psi k práci používají jen v malé míře. Častěji je máme jen pro potěchu nebo s nimi provozujeme nejrůznější sporty. Ale jejich vlohy a schopnosti, po desítky, stovky, ba tisíce let upevňované, jsou v nich ukryty stále. A vždy je snazší vrozené vlohy rozvíjet, než potlačovat. Proto velmi záleží na výběru štěněte, na tom, jak je od malička vedeno a zda si majitel dobře uvědomuje, čeho je jeho pes za určitých okolností schopen.
U psů všech plemen se navíc najdou jedinci, kteří jsou agresivní nad obvyklou míru nebo v neobvyklých situacích. Mohou být fyzicky nebo psychicky nemocní nebo jejich neadekvátní chování způsobila špatná výchova. To jsou opravdu nebezpeční psi, které je třeba léčit a dobře zajistit, aby neohrozili jiné psy nebo lidi. Mnohdy končí dokonce utracením.
Příklad hodný následování
Nejlepším preventivním opatřením proti ohrožení veřejnosti ze strany psů jsou vzdělaní a zodpovědní majitelé. Jenže jak na to? Podívejme se opět k sousedům:
Němečtí odborníci zabývající se chováním psů naznali, že na každého psa bez rozdílu by měl mít majitel „řidičák“. Nejprve zavedli jednotnou metodiku do fungování psích školek pro štěňata od 9 do 18 týdnů na veterinárních pracovištích. V těchto školkách se učí štěňata správnému soužití s okolním světem a s lidmi všech věkových kategorií, ale učí se zde také majitelé správnému zacházení se psy a dobrému porozumění jejich výrazovým prostředkům, „psí řeči“.
Na základě zkušeností ze školek byl pak vytvořen celostátní systém vzdělávání majitelů psů s názvem D.O.Q.-Test, zakončený zkouškami. Jejich teoretickou část zaštiťují veterináři. Majitelé v jejich ordinacích získají speciální učebnice a po nastudování kapitol o zdraví, o správném způsobu chovu, o právních předpisech souvisejících s držením a chovem psů, ale především o přirozeném psím chování, o způsobu výchovy, o metodách učení, o vhodných odměnách a trestech atd., zde absolvují test. Praktickou část zkoušky zajišťují opět veterináři nebo speciálně vyškolení cvičitelé.
Zatím je tento systém dobrovolný, ale už má spoustu příznivců. Psí školy a chovatelské kluby považují absolvování zkoušek za věc prestiže a za známku kvality svých absolventů nebo odchovanců. A autoři projektu usilují o to, aby úspěšní absolventi testu získali úlevy na poplatcích ze psů a jiné výhody, které by motivovaly další a další majitele ke studiu a správné výchově psa.
Nezkusíme to u nás také tak?
MVDr. Hana Žertová
Upravená část autorčina textu publikovaného v časopisu Fajn život