Ani po úspěšném zabřeznutí fenky, po dvou měsících napjatého čekání a po zdárně dokončeném porodu nemusí být vyhráno. Některé matky jsou přehnaně nervózní a zraňují nebo požírají vlastní mláďata. Toto chování vykazují divoká i domestikovaná zvířata. U zvířat ve volné přírodě se usuzuje, že se matka snaží přizpůsobit velikost vrhu podmínkám prostředí a bohatosti zdroje potravy. Dalším důvodem tohoto z našeho pohledu krutého chování může být odstranění málo životných nebo nemocných mláďat, aby nenakazila ostatní. Někdy stačí feně k útoku menší aktivita nebo nižší teplota jednoho ze štěňat. Často likvidují svá štěňata nezralé a nezkušené feny, příčinou bývá také hyperemocionalita a rušivé faktory prostředí. Významný vliv má náhlý pokles hladiny progesteronu v krvi feny v souvislosti s odloučením placenty. Ovšem hlavní roli hraje zřejmě člověk, který v průběhu domestikačního a chovatelského procesu umožnil kumulaci tzv. maladaptivních genů pro problémové mateřské chování, které by ve volné přírodě samy vymizely. To vysvětluje výskyt kanibalismu i v případech zdravých štěňat v ideálním prostředí.
S maladaptivními geny nebo skupinami genů souvisí i další porucha – lhostejnost k vrhu a opuštění mláďat. Nedojde k vyloučení hormonů potřebných k nastartování normálního mateřského chování. Ale příčina může být i jinde: Je-li ve vrhu jen jedno mládě, chybí vizuální, akustická a taktilní aktivizace, která by podpořila mateřské instinkty (potvrdil to experiment u krys). Tato porucha se těžko ovlivňuje – nezbývá než chování matky i štěňat stále sledovat a mírně v klidu se snažit fenu u štěňat udržet, popřípadě je odchovat uměle. Tato matka ani její potomci by však neměli být využíváni k dalšímu chovu.
Některé fenky mají zase mateřských instinktů nadbytek, a to i v případě, že nemají štěňata ani nejsou březí. Budují hnízdo, snášejí si do něj hračky a láskyplně o ně pečují, celé okolí si střeží. A nejen to. Mají i zvětšené břicho, naběhlou mléčnou lištu a často spustí vydatnou produkci mléka. Jde vlastně o normální úkaz běžný u psovitých šelem, kdy mladé, pohlavně nezralé členky smečky („tety“) laktují, aby podpořily přežití vrhu vůdčího páru. Z genetického hlediska je i pseudogravidita u dnešních domestikovaných fen maladaptivním úkazem, protože dávno ztratila svůj význam. Někdy s věkem fenky slábne, jindy se naopak rozvine. Pokud je příliš obtěžující, je na místě ovariohysterektomie.
Moje fenka flat coated retrívra Barunka nám však předvedla, že i dnes může mít tato schopnost svůj velký význam. Jako roční ještě nedospělá dorostenka spustila mléko pár dnů poté, co děti přinesly domů kotě, a poctivě ho kojila i čistila několik týdnů. Kotě bylo jako koule a všude teklo mléko, nemohli jsme laktaci zastavit. Pak byl tři roky klid, než se u nás objevil prokřehlý maličký kocourek… Tihle tři žili celý život jako opravdová rodina, společně jedli, spali, čistili si navzájem kožíšky. Jen kočičím drsným hrám se Barunka vyhýbala.
Hana Žertová