Vážená paní doktorko,
obracím se na Vás s dotazem ohledně přivykání štěněte na spaní v boudě. Letos v červnu jsme si pořídili 3měsíční fenku malého knírače. Bydlíme sice v Praze, ale celé léto jsme strávili na chalupě, takže první 2 měsíce společného kontaktu probíhaly tam. Chtěli jsme fenku dříve na jaře, aby si dobře zvykla venku v Praze, ale bohužel se nám dříve její koupě nepodařila.
Fenka Tutti spala na chalupě odděleně od nás v kuchyni a to zcela bez problémů. Po návratu do Prahy jsem jí začala zvykat na trvalý pobyt venku. Bydlíme sice v bytě, ale máme 180 m2 velkou zatravněnou terasu, kde chceme Tutti trvale mít. Nikoliv v bytě. U rodičů jsme v minulosti měli dvě malé kníračky (nikoliv současně) a obě dvě pobývaly trvale (i v zimě) na zahradě a byly tam moc spokojené a v dobré kondici, což nám opakovaně potvrdil i náš tehdejší veterinář. Proto jsem nyní naší novou kníračku Tutti chtěla rovněž zvykat na pobyt a spaní venku. Na terase má zateplenou boudu s předsíní. Do boudy jsem ji učila postupně, dávala jsem jí tam pamlsky, na ležení její oblíbenou ovčí kůži z chalupy, moje propocené tričko, veškeré krmení dostávala v předsíni boudy. Trávila jsem tam s ní hodně času přes den, aby byla nucena si někde odpočinout a šla do boudy, což se celkem dařilo. Postupně se naučila na terase pobývat přes den. Občas škrábala na dveře, ale na to jsme nereagovali a přišli za ní vždy, když byla v klidu. Takto jsme čas postupně protahovali. Zatím jsme nezkoušeli ji tam nechat celý den (nebylo a asi nebude příliš třeba, pracujeme z domova), ale byla tam již 5 hodin zcela sama a v klidu. Část jejího pobytu jsme si nahráli na kameru a také nejbližší sousedi nám potvrdili, že neslyšeli žádné kňučení, štěkání či škrábání. Denní pobyt by tedy zvládala. Horší je to ovšem v noci.
Večer okolo 21. hodiny jí dáme poslední krmení do předsíně boudy a odcházíme. První 4 noci jsem spala u ní před boudou, aby nebyla osamocená. Postupně jsem si na terase postavila malý stan a ten od boudy vzdalovala. Takto jsem to dělala asi 14 dní. Zpočátku bylo třeba jí přemlouvat povelem „do boudy“ a v noci se budila (1-2x za noc). Tento stav v podstatě přetrvává. Máme za sebou měsíc přivykání v boudě, Tutti sice v boudě spí, ale je trochu jako mimino. Večer po nakrmení škrábe na dveře a kňučí, což nechci dovolit s ohledem na sousedy. Jakmile na chvilku přestane, jdu za ní a sedím cca 20 min. před boudou, než se uklidní a usne, pak v tichosti odcházím. V noci se probudí a situace se opakuje, akorát jde zpět do boudy po 5-10 minutách.
Nyní je jí 6,5 měsíce a situaci navíc trochu komplikuje to, že posledních 14 dní začala poprvé hárat a cca 1x za den má tendenci nám skákat na ruce a kopulovat, což jí nedovolujeme.
Přestože jsem měla zkušenost s předchozími kníračkami a pro dceru jsem zakoupila Vaší knížku „Od štěněte ke psu“ a snažila se řídit výchovnými radami, začínám být nyní trochu bezradná. Mám ve stávajícím postupu ještě vydržet, až přestane hárat a ještě déle? Mám změnit strategii?
Předem děkuji za Vaši odpověď,
P. K.
Dobrý den, paní K.,
vy jste sice postupovala naprosto vzorně při navykání Tutti na pobyt venku, ale vidím tam dvě chybičky: Jednak ta chalupa – už tam jste měli fenečku učit pobývat i spávat mimo dům. To, co se štěňátko naučí do zhruba 16 týdnů věku, to už pak bere jako normu. Proto Vám to teď nejde, pro Tutti je normální (a je to tak i přirozené) být v noci s Vámi. Druhá věc – pokud nechcete mít fenku v bytě, vůbec ji tam nepouštějte, ani přes den, když jste doma. Když může přes den za Vámi a v noci, kdy se i pejsci trochu bojí a rádi se přitulí k někomu statečnějšímu, ji vystrčíte samotnou ven, to ji samozřejmě trápí a bere to jako trest. Odmítání společnosti druhých, to je totiž pro psy ve smečce úplně největší trest za nějaký hrozný přečin. A ona si žádného není vědoma, určitě se hrozně snaží být hodná, takže tomu „trestu“ pak vůbec nerozumí.
Já se tedy přimlouvám za to, aby psi mohli být s páníčky pokud možno pořád. Jsou to velice společenská zvířata a k plnohodnotným prožitkům potřebují sociální partnery, se kterými sdílejí všechny vjemy a dojmy. Pak vypadá vzájemný vztah úplně jinak, než když se pes musí naučit řešit obvyklé i neobvyklé situace docela sám. Ano, může být otužilý a mít kvalitní srst, ale chybí to krásné souznění, kdy se člověk a pes na sebe jen podívají, a hned vědí, co který udělá, protože se stále navzájem pozorují a dokonale se znají. Měla jsem jen jednoho psa krátký čas venku, když jsem bydlela na privátě, kde pes nesměl do domu. Trápili jsme se oba, už bych to nikdy nedopustila.
Ale samozřejmě respektuji Vaše důvody. Pokud však má být fenka venku, pak tedy trvale, a choďte s ní hodně často na procházky. Na terasu jí kromě boudy dejte ještě nějaká nejlépe dřevěná odpočívadla („vylepšené“ palety), trochu nad zemí, aby na ni netáhlo. Musí z nich mít přehled, co se děje v domě, takže by měla vidět na okna a hlavně dveře. Psi nejraději leží přímo na zápraží, aby si ohlídali, že jim rodina neuteče. Takže ji do boudy nenuťte. Můžete ji tam krmit, dát jí tam nějaké mlsíky, ale ať se rozhodne, kde bude raději, jestli v boudě nebo na nějakém tom odpočívadle, ze kterého má rozhled.
Přes den ji učte, že i když jsou otevřené dveře na terasu, ona dovnitř nesmí. Připravte si plechovku od piva nebo coly s pár drobnými kamínky uvnitř (otvor přelepte náplastí), a hlídejte si vchod. Jak tam nakoukne, zkuste jen ukázat odmítavý obličej a udržet ji venku například ošklivým „jedeš ven!“. Kdyby to nestačilo, hoďte před ni řinčivou plechovku. Prostě si hlídejte práh. Může nahlížet a být tak v kontaktu, ale nesmí dovnitř. Pak střídejte chvilky, kdy jsou dveře zavřené a otevřené, ale s fenkou se vždy jděte pozdravit a pohrát ven, nestůjte jen mezi dveřmi, nepouštějte ji dovnitř. Stejně tak večer. Nejprve jděte na hodně vydatnou procházku, kde bude běhat s jinými pejsky, zacvičíte si, pohrajete, a pak ji příjemně unavenou nakrmte a jděte dovnitř, nechte chvilku pootevřeno a pak bez rozloučení zavřete. Kdyby začala škrábat, hoďte k těm zavřeným dveřím plechovku. Tím jí dáte jasně najevo, že s ní pro dnešek končíte. Uvidíte, že to velmi rychle pochopí.
S pozdravem
Hana Žertová