Dobrý den, paní doktorko,
na stará kolena jsem se v 61 letech stala majitelkou šťeňátka. Jde o maltézáčka, nyní 14měsíčního.
Poslední cca měsíc a půl si začal doma v kuchyni a chodbě, nebo třeba na návštěvě u syna, značkovat močí. Nevím jak postupovat, pejskaři na procházce radí k radikálnějším krokům, zatím když tu pohromu najdu, tak ho k loužičce přinesu, zvýším hlas, zlobím se, že to se nedělá. Max se otřese a jakoby se nic nestalo. Mám strach s ním jít někam na návštěvu, aby nedošlo k pohromě.
Další nečekaná situace, která mě překvapila – v minulých dvou týdnech mě 2x kousl. Jednou našel v trávě nějakou kost, nechtěl ji dát. Podruhé seděl vedle mě na gauči, použila jsem papírový kapesník, sebral mi ho, a když jsem se snažila mu ho vzít, kousl mě do ruky. Jinak při hraní a přetahování o hračku, míček, ručník, mám prsty kolikrát u jeho zubů, kouše mě, ale nikdy nestiskl.
A do třetice – bydlím ve zvýšeném přízemí, výtah za dveřmi bytu, neustálý provoz. Všechno je dost slyšet do bytu. Stačí, když něco klapne za dveřmi, sousedi se baví, v tu chvíli startuje a štěkání nebere konce. Zkoušela jsem, když na chvilku přestal, říkat ticho, hodný kluk a dát mu odměnu, zdálo se, že by to fungovalo, ale měla jsem dojem, že na to hřešil, prokoukl to a odměny nebraly konce. Jak se tak na procházce pejskaři potkávají a zkušení radí začátečníkům, někdo mi říkal o obojku proti štěkání.
Budu moc ráda za pomoc a radu.
Srdečně zdravím.
H. Č.
Dobrý den, paní Č.,
ten Váš malý lumpík už je pomalu dospělý a s tím trochu souvisí všechny problémy, které popisujete.
Značkování močí je častým projevem teritoriálního chování, zvláště u psů malých plemen. Tresty poté, co najdete loužičku, jsou bezpředmětné, pejsek neví, proč ho káráte, a ani když značkuje, neuvědomuje si, že dělá něco špatného. Prostě si značkuje místa, na kterých mu záleží, nebo o která se bojí, popřípadě na návštěvě chce zanechat svou vizitku pro případné další psí návštěvníky. Docela spolehlivě to řeší kastrace. Poraďte se s vaším veterinářem, já bych tento zákrok doporučila. Jinak ho budete muset mít stále na očích a při jakémkoli náznaku, že by se chtěl přesunout k oblíbenému místu, spustíte nějaký randál, třeba tleskáte, zpíváte, voláte HALÓ, upustíte na zem pokličku a pod., ale na psa při tom nekoukáte. Kdybyste mu hrozila nebo křikla na něj „z oka do oka“, dal by si příště pozor a počkal by si na vhodnější příležitost. Takhle ho vyruší ten randál samotný a Vás se nebude stranit. Ale je to nekonečné. V době, kdy nemůžete hlídat, je třeba pejska zavřít nebo oddělit přepážkou tak, aby nemohl k místům, která se špatně čistí nebo kde by moč nadělala škodu, a tam, kde obvykle značkuje, dát na zem plínku, eventuálně taková místa učinit pro značkování nevhodná, tedy dát k nim velkou misku s vodou nebo pichlavou rohožku apod. Na návštěvě je lepší nechat pejskovi vodítko a buď ho stále držet, nebo ho uvázat na místě, kde by případná loužička tolik nevadila.
Podobnou příčinu, tedy teritoriální chování, má i to štěkání u dveří. Často se tyto dva projevy vyskytují současně – pejsek „seřve“ vetřelce za dveřmi a pak si označí ledničku, aby bylo jasné, že se o ni nehodlá s nikým dělit. Naučte pejska odejít na povel na pelíšek. To se učí docela snadno – vyndejte nějaký pamlsek a jděte s ním k pelíšku. Až když tam pejsek hupne, říkáte „místečko“ nebo „pelíšek“ a dáváte mu dobrůtku. Když to přes den párkrát zopakujete a důsledně mu dáváte pamlsky jen na pelíšku, uvidíte, že tam sám zamíří hned, jak uvidí ve Vaší ruce dobrůtku. Pak můžete ten povel začít používat ještě před mlsáním – nejprve povel, a až když pejsek doběhne na pelíšek, dostane dobrůtku. Pro přerušení štěkotu si nachystejte prázdnou plechovku od piva či limonády, dejte do ní pár starých padesátníků nebo něco podobně lehkého a rachtavého, a přelepte otvor náplastí. Jak spustí a letí ke dveřím, necháte ho dvakrát štěknout a pak hodíte plechovku směrem k němu, pod nožky. Jakmile nadskočí leknutím, vnímá Vás. Takže rychle řeknete TICHO a spojíte to s povelem, který už dobře zná – MÍSTEČKO. Jakmile se tam odebere, usmíváte se a nesete mu dobrůtku. Jde jen o to, aby bylo všechno správně načasované, malí pejsci jsou nesmírně rychlí. Uvidíte, že postupně bude stačit jen vzít plechovku do ruky, a nakonec si vystačíte jen s povely.
To kousání je horší. Pejsek má zřejmě hodně vyvinutý majetnický pud a nerad se dělí o poklady. Musíte ho přesvědčit, že jediné opravdové poklady vlastníte pouze Vy, ty jeho jsou nic ve srovnání s Vašimi. Takže kdykoli Vám doma něco uloupí, vůbec si ho nevšímejte a rychle se přesuňte k ledničce. Tam šustěte, pomlaskávejte si, a kdyby ho to nechalo chladným, jděte k oknu, koukejte ven a přitom ho zavolejte. Jako že o něm vůbec nevíte, jen se chcete podělit o ňamku a zkoušíte pejska zavolat. Přijde? Hned mu dejte kusíček, usmějte se a dalším kouskem ho odveďte daleko od jeho pokladu, nejlépe tak, abyste mohla zavřít dveře. Pak mu poklad seberete tak, aby o tom vůbec nevěděl. Nesmíte přistoupit na jeho hru a bojovat s ním o cokoli. On pak hned ukáže, jak je silný, jaké má zuby. Předejděte tomu a ukažte, že máte jiné starosti, než se zabývat psími poklady, třeba se oblečete a jdete ven, nebo se přehrabujete ve výše zmíněné ledničce nebo v pytlíku s piškoty, a koukáte přitom z okna nebo do zdi, pes je Vám totiž docela ukradený. To na ty lumpíky působí nejvíc, že pro nás v tu chvíli nejsou důležití.
Pro prevenci podobných konfliktů hlavně venku naučte pejska na povel FUJ otočit k Vám hlavičku a nechat všechno ležet. Učí se to se psem uvázaným na vodítku a s papírovým kapesníčkem na zemi. Jdete směrem ke kapesníku, nepustíte psa až k němu, ale necukáte vodítkem, jen ve chvíli, kdy pes zaměří poklad, řeknete FUJ a pod nos mu strčíte maličký voňavý pamlsek a pochválíte ho. Můžete to cvičit doma i venku. Vždy dejte povel a pamlsek včas, hned jak se pejsek začne natahovat ke kapesníku. Cílem je, aby na povel FUJ otočil hlavu k Vám. Vy máte přece tu nejlepší lahůdku. Někteří pejsci to po správném cvičení dělají sami, i když nejsou na vodítku – cokoli najdou na zemi, zastaví se a koukají na paničku. Kdybyste to nestihla a pejsek dobrotu čapnul do huby, buď dělejte, že to nevidíte (jestli mu to neuškodí) a příště buďte rychlejší, nebo zkuste pejskovi do huby k té dobrůtce nacpat nějakou tu Vaši ňamku a přitom nenápadně odstranit to, co si našel. V klidu, s úsměvem a povelem PUSŤ, ale nijak výhrůžným. Pes musí udělat zkušenost, že se mu vyplácí věci nesbírat, popřípadě odevzdávat.
Věřím, že si takto budete lépe rozumět a že se svého pejska naučíte zvládat i v takto vypjatých situacích.
S pozdravem
Hana Žertová