Jak je to s čistotností

_mg_4238Obecně panuje přesvědčení, že psi jsou čistotní od přírody a do svého pelíšku si nikdy nenadělají. A skutečně to tak bývá – hned jak se štěňata udrží na nohou, přicházející matka se s nimi zdraví a masíruje je mimo pelíšek. Má-li možnost, postupně je vodí na místa, kde sama močí a kálí. V případě bytového odchovu začne chovatel prostírat na určitém místě v bytě savé podložky, na které štěňata pokládá hned po probuzení, a ta již kolem sedmého osmého týdne věku začínají sama aktivně vyhledávat svůj „záchod“. Tyto rané návyky jsou velice důležité pro další období. Psíci si totiž vštípí do podvědomí povrch, na který se naučili jako malincí dělat potřebu, a pak úporně vyhledávají stejný nebo podobný. Proto by se každý nový majitel štěněte měl ptát chovatele, kam chodilo močit a kálet, a snažit se tomu přizpůsobit. Zároveň je však potřeba pomaličku nabízet či přímo podsouvat štěněti povrch, na který by mělo vyměšovat v budoucnu.
Ne vždy se to daří. Například podzimní a zimní štěňata zvláště malých plemen obvykle do odstavu a prodeje vůbec neopustí byt a zvyknou si chodit na plínku nebo na noviny. Nejsou otužilá a venkovní prostředí je jim nepříjemné. Procházky berou jako nesmyslný páníčkův rozmar a vůbec je nenapadne, že v té zimě by se měla vyprázdnit. Po příchodu domů si pak v teplíčku uleví na plínku. Mnohdy pak tento návyk přetrvává i v teplém počasí. Štěně venku drží moč řadu hodin a zoufale spěchá domů na svůj záchod. Někteří majitelé to řeší tím, že plínku doma prostě zruší a předpokládají, že štěně tím donutí dělat potřebu venku. Jenže nešťastný psík pak doma hledá takový povrch, který se nejvíce podobá jeho ztracenému záchodu. Často je to koberec nebo i vlastní pelíšek. Načež přicházejí tresty: namočení nosu do loužičky, naplácání, zavření v koupelně atd. Jak asi musí být takové štěně zmatené a bezradné – vždyť se všemožně snaží být čistotné! Představte si sami sebe, kdybyste taktak doběhli s plným měchýřem domů a nenašli tam záchod.
Takový stav vyžaduje hlavně hodně trpělivosti a časté pokusy o vyvenčení ve správný moment: ihned po vyspání nebo po chvilce dovádění. Kus plínky je možné zpočátku vzít s sebou a položit ji na místo, kde je sucho a kde moc nefouká. Za pár dnů se štěně naučí toto místo používat i bez plínky. Také se osvědčují „zdvojené“ vycházky: Když se venku nezadaří, do pěti minut po příchodu vyběhnout ven znovu, jen na jedno místo a za jedním účelem. Užitečné jsou také domácí záchůdky tvořené čtvercem trávníku. Mají kovový nebo plastový základ a na něm nízký živý trávník. Pro štěně je pak snadné začít dělat potřebu i na ten venkovní.
Neochota používat majitelem vybraný záchod se nemusí týkat jen štěňat. Klientka, která adoptovala vysloužilého irského chrta a přivedla si ho do bytu, se dlouho potýkala s jeho močením na chodbě. V bytě byly koberce, na nich pes rád ležel a nikdy je neznečistil. Jenže jakmile vyšel na dlážděnou chodbu, okamžitě se důkladně „vypustil“. Paní se tedy snažila nacpat ho rychle do výtahu, ale pes si ulevoval tam, takže jezdili s kyblíkem a hadrem. Po mnoha týdnech pes dokázal vydržet až na chodník před domem, ale trávník mu nic neříkal, stále preferoval dlažbu.
Před časem mne uprostřed tuhé zimy telefonicky kontaktoval majitel fenky českého fouska, která byla držena ve venkovním kotci. Stěžoval si, že jeho fena je čuně, protože si močí do boudy. Zeptala jsem se, čím je bouda vystlaná. „Slámou,“ zněla odpověď. Na otázku, jak často fenu venčí, odpověděl pán: „No, podle toho, kolik mám času, tak jednou dvakrát denně.“ Nakonec jsem se zeptala, jaký povrch je v kotci kolem boudy. „Taky sláma, aby nebyla na betonu, ona radši leží venku než v boudě.“ Inu bodejť, v boudě má přece záchod…

Frekvence venčení
Zmíněná příhoda zároveň uvedla druhou častou příčinu nečistotnosti, spíše však bezradnosti a trápení značného počtu psů: nejsou venčeni dostatečně často a přitom nemají k dispozici místo, kde by svou potřebu mohli legálně vykonat. Stále mne překvapuje a trochu děsí, kolik majitelů psů odchází do práce a nechává své kamarády samotné doma deset i více hodin bez vyvenčení. Argumentují tím, že v noci to jejich pes vydrží klidně i déle. Ano, psi větších plemen mají velkou kapacitu močového měchýře a klidový metabolismus je pomalý, takže trénované svěrače obvykle obsah měchýře i střev udrží dlouho. Jenže pes přece nevydrží ležet v klidu celou noc a ještě celý den. Navíc v teplém počasí se musí napít. A časté přetěžování svěračů vede přinejmenším ke stresu, mnohdy i ke zdravotním problémům. Ideální frekvence vyprazdňování by měla být přes den zhruba po čtyřech pěti hodinách, v noci po šesti až osmi hodinách, podle plemene a individuálních potřeb psa. To znamená, že na venčení psa se musí podílet celá rodina. Je-li na to majitel sám, nezbývá než najít si zaměstnání s volnou pracovní dobou nebo možností brát psa s sebou, popřípadě zajistit venčení pomocí přátel či profesionálů, jak je leckde ve světě běžné. Bohužel u nás se jaksi stále s přirozenými potřebami psů příliš nepočítá.
U malých krátkosrstých psů bývá situace ještě náročnější, a to i v noci. Pokud prospí celou noc zachumlaní v teplém pelíšku nebo v paniččině posteli, vydrží klidně až do rána. Ale když je něco vyruší a vstanou, což při jejich temperamentu a vzrušivosti není nic neobvyklého, ovane je studený vzduch a roztřesou se. Na „výrobu“ a udržení tepla musí výrazně zrychlit metabolismus a tím i produkci moči. Proto by měla být vždy v bytě pojistka ve formě prostřené plínky.
Jedna má klientka chtěla řešit dlouhodobé noční pomočování své roční fenky pražského krysaříka. Uvedla, že každé ráno najde v kuchyni na stejném místě louži a občas dokonce i hromádku, takže plovoucí podlaha už je celá prosáklá a zkroucená, v bytě je zápach a fenka navzdory každodennímu výprasku stále nedokáže vydržet do doby, než panička vstane a vezme ji ven. Plínku nebo noviny jí tam prostírat nechce, protože přece pes doma močit a kálet nesmí. Doporučila jsem jí tedy nařídit si budík na druhou či třetí hodinu ranní a jít se s fenečkou projít. Nevím, zda to alespoň párkrát zkusila – po týdnu mi poslala zprávu, že už na to nemá nervy a našla fence jiný domov.

Nemoci fyzické i psychické
Kdykoli máte pocit, že váš pes pije více než obvykle, močí nebo kálí častěji než je běžné, zjistíte v moči či výkalech neobvyklou barvu nebo stopy krve, nedaří se vám s výchovou k čistotnosti nebo se pes začne pomočovat doma, přestože to nikdy dříve nedělal, vyhledejte ihned pomoc veterináře. Může jít o závažné orgánové onemocnění (vývojová vada, selhání ledvin), o poruchu činnosti žláz s vnitřní sekrecí (cukrovka), o následek infekce (zánět močového měchýře, pyometra), o nežádoucí efekt podávání některých léků (Cushingův syndrom) a řadu dalších příčin, které odhalí jen zevrubné vyšetření.
Jsou však i případy, kde ani důkladná diagnostika zdravotní příčinu neodhalí, a přesto pes hltavě pije velké množství vody a brzy nato skoro stejný objem tekutiny vyloučí. Často takové chování souvisí s nějakým těžkým stresem či frustrací. Viděla jsem přímo v akci mladou fenku výmarského ohaře, kterou vlastnili starší manželé, bydlící v centru města v mezonetovém bytě. Na její temperament a potřebu vydatného pohybu evidentně nestačili a fenka venčená jen třikrát denně na vodítku trpěla nedostatkem „práce“. Po mém příchodu stále přinášela další a další hračky a říkala si o jejich házení. Při hektickém aportování vrážela do nábytku, shazovala předměty ze stolků a skříněk – prostě tajfun. Jakmile jsem si jí přestala všímat a věnovala jsem se majitelce, šla se napít. Vypila najednou asi polovinu desetilitrového kbelíku. Krátce nato vylezla do poloviny schodů (to už majitelka utíkala pro hadr), tam přičupla a vypustila litry moči. Následovaly lamentace paničky uklízející moč na schodech i všude pod nimi a veselé pobíhání fenky, která se svým aktem dostala rychle do popředí zájmu. Takto si říkala o pozornost mnohokrát denně. Poté, co se jí ujaly děti původních majitelů a dopřály jí výběh na veliké zahradě i spoustu společných aktivit, nadměrné pití a močení rázem přestalo.

MVDr. Hana Žertová pro Svět psů 2014